Z Velké Británie přes Japonsko až do Čech

Dělej cokoliv, hlavně se nestaň učitelem – tak tohle mi říkala moje máma. Mnoho let učila lidi, kteří neměli šanci studovat, když byli mladí. Od ní jsem taky získal nejvíc zkušeností. Sice jsem ji zpočátku poslechl a šel studovat něco jiného, k učení mě to ale táhlo pořád…

Nejdřív jsem se vyžíval v pořádání nejrůznějších dětských párty. Scházeli se na nich bratranci, sestřenice, zkrátka celá rodina. Vymýšlel jsem hry, soutěže…, někdy to byly úplně jednoduché věci, třeba jsme jen pozorovali ptáky – ale děti se přitom ohromně bavily. A zároveň učily...

Ve francouzštině jsem plaval

Když mi bylo asi tak 16, odjel jsem na výměnný pobyt do Francie. Matka tam jela jako učitelka a já s ní. Ve francouzštině jsem naprosto plaval, nerozuměl jsem nikomu a vůbec se nedokázal domluvit. Cítil jsem se hrozně. Postupně jsem ale v každé větě chytil jedno dvě slova a naučil se odhadovat význam z útržků… Měl jsem obrovskou radost, že začínám rozumět, což zvyšovalo mou motivaci do dalšího učení. Je to vlastně totéž, co děláme s našimi dětmi. Dokážou pochopit, co myslím, co říkám...

Hodně kuráže mi dodal Kyoske

Později jsme měli ve škole na pobytu dva japonské studenty, bylo jim kolem 18 let. Byli v Anglii na rok a já je měl učit. Kyoko mluvila anglicky docela dobře, ale angličtina Kyoskeho byla velmi slabá. Donutilo mě to přemýšlet o tom, jak vlastně mluvím já – a jak bych mluvit měl, aby mi Kyoske rozuměl. Zjednodušil jsem své vyjadřování a najednou jsem viděl, jak začíná krůček po krůčku chápat význam vět. Měl jsem radost, jak mu narůstá slovní zásoba, jak používá nové fráze atd. Dal mi hodně kuráže a odvahy do další práce.

S Kyoko to bylo jiné – musel jsem pracovat mnohem komplexněji. Bylo to více o konkrétních výrazech, hraní si s jazykem. To mi umožnilo zamyslet se, jak je vlastně naše řeč stavěná, strukturovaná. A o tom to je, zprostředkovat studentovi hru s idiomy, naučit ho dělat v jazyce vtípky, používat rčení – např. it is raining cats and dogs. To ho pobaví a ještě si výraz lépe zapamatuje. S Kyoko to vlastně byla víc zábava než studium, ale výsledek byl překvapující.

S jazykem je to jako s horami

Tenhle mix – dětské párty, zkušenost ve Francii a Kyoko a Kyoske – mě přiměl mnohem víc přemýšlet o struktuře jazyka. Snažil jsem se přijít na to, jak to všechno naučit studenty. A samozřejmě také dlouhé debaty o vyučování s mámou.

Pak jsem studoval na univerzitě – environmentální studie. Vždycky jsem se zajímal o životní prostředí, o to, jak to funguje v přírodě, třeba jak vznikají hory – krůček po krůčku. A s jazykem je to to samé. Člověk postupně staví slovo za slovem, strukturu za strukturou, větu za větou…, až začíná plynně mluvit druhým jazykem.

A tak jsem jel učit do Japonska

Ale samozřejmě je důležitý i akademický pohled na věc. Po univerzitě a delší praxi jsem si chtěl ještě doplnit vzdělání. V té době už jsem měl jasno – chci vyučovat. Byl to vlastně nápad Kyoko, abych složil zkoušku TOEFL a začal učit angličtinu jako cizí jazyk. Na případě Kyoko jsem si ověřil, že mám talent a dokážu věci vysvětlit v posloupnosti. Dodělal jsem si tedy v Londýně další kurz a odjel do Japonska. Měli tam v té době veliký nedostatek učitelů, zaplatili mi letenku a tak jsem tam jel na šest měsíců učit.

Hodili mě do toho a bylo

Učil jsem dospělé, ale pro Japonce jsou děti a jejich vzdělání velmi důležité, a tak jsem postupně začal učit i děti manažerů, kteří chodili na mé kurzy. Měl jsem třídu tříletých, pěti- až šestiletých, ale i větších dětí. Prostě mě do toho hodili a bylo. Všechny děti byly z hodin nadšené, moc je to bavilo, a tak přicházely další a další požadavky na výuku. Nakonec jsem měl třídu se 40 dětmi a japonský ředitel školy mě požádal, zda bych jeho učitele nenaučil rovněž principy výuky.

Na hospitaci do hodiny mi přišlo 20 japonských praktikantů – studentů pedagogiky. Pozorovali mě a psali si úplně každičký detail. Japonci jsou hodně pečliví, takže doslova, když jsem se otočil doleva, psali si, že v momentě xy se mají otočit doleva… Děti se na hodině bavily, a tak praktikanti viděli, jak to funguje, jak může být výuka zábavná a zároveň efektivní.

Jedna, dvě a pak teprve tři

Dostával jsem víc a víc hodin a brzy mě šéf povýšil do funkce Senior Teacher. Pracoval jsem pro velkou školu v severní části Tokia Kitekanto. Koordinoval a řídil jsem celou tuto oblast. Začal jsem také využívat žonglování a postavu klauna, hlavně pro eventy ETA – party v Tokiu, a děti reagovaly nadšeně.

Zároveň jsem vedl učitele. Většina z nich si třeba pečlivě zapsala nějakou hru, kterou jsem předvedl ve výuce, ale bez souvislosti. Musel jsem začít dbát i na teorii, aby všichni lektoři pochopili, že nemohou věci vytrhnout z kontextu, ale každou hru či metodu použít v konkrétní situaci a na určitém stupni znalosti. Zkrátka, že musí jít ve výuce „po schodech“: jedna, dvě a pak teprve tři. Nemohou zařadit hru ze stupně tři hned na začátek, děti na to nebudou stačit a otráví je to. Nakonec jsem zůstal v Japonsku tři roky.

Zpátky do Evropy

Ale pak nastal čas na návrat. Můj dědeček onemocněl rakovinou a tak jsem jel domů. Chtěl jsem být zpátky v Evropě, ne třeba nutně v Británii, protože se mi vždycky líbilo žít v zahraničí, i kvůli jiné kultuře. Chtěl jsem také pokračovat v učení. Rozmýšlel jsem co dál – co nejlépe umím, co mě baví. A stále dokola mě to vracelo k učení jazyků.

Ale bylo jasné, že si potřebuji formálně doplnit vzdělání. Rozhodl jsem se tedy pro některý ze vzdělávacích programů v Evropě. Bylo ale již po termínu podání přihlášek a tak bylo všude plno. Až se náhodou uvolnilo místo v Praze, volali mi, že pokud chci, začíná se za dva týdny. A tak jsem jel. Učil jsem, pročítal inzeráty a uvažoval, že by bylo fajn, otevřít si vlastní školku s angličtinou. Náhodou jsem přitom narazil na inzerát Liberecké jazykové školy – také chtěli rozjet školku a tak jsme se dali dohromady.

Liberecká jazyková školka a Wattsenglish

Situace v Čechách byla ale diametrálně odlišná od Japonska. V Japonsku jsou lidé zvyklí na to, že platí dětem soukromé hodiny, zajímají se aktivně o vzdělání svých dětí a jsou ochotni do něj investovat nemalé prostředky. To v Čechách nebylo. Lidé nevěřili, že rodilí mluvčí jsou pro děti dobrou volbou, chtěli nejdříve vidět, o co vlastně jde, a tak jsme začali s promo akcemi a konferencemi. Začali jsme spolupracovat s psychology, pedagogy a rozpracovávat metodiku teoreticky a formálně. V roce 2005 jsme otevřeli Libereckou jazykovou školku a metoda Wattsenglish byla akreditována a později vydána MŠMT.

Školka byla úspěšná a zájem o metodu rostl. Tak, jak jsem vedl lektory v Japonsku, jsem s nimi začal pracovat i v ČR. Naši lektoři začali metodiku učit pro NIDV (Národní institut pro další vzdělávání). V roce 2006 jsme společně s Markem Kadlecem a Jirkou Šoltysem založili společnost Wattsenglish, zaměřenou na jazykové vzdělávání dětí. Jako studijní ředitel a hlavní metodik mám na starosti tvorbu tréninkových programů, seminářů a workshopů pro lektory. Zároveň vymýšlím a připravuji nejrůznější didaktické a výukové materiály: plakáty, DVD, CD, hry… - opět takové, aby děti bavily a zároveň se při nich spoustu věcí naučily. Mám radost, že metodou Wattsenglish se již dnes učí přes 8 000 dětí ve více než 300 mateřských a základních školách po celé ČR.

Návrat do Vedení společnosti